chytila jsem měsíc
na kafe
pod větví toho starého ořešáku
díval se na mě
nezeptal se
smím?
tak jsem ho lapila
a upíjím
bez cukru a s měsícem
odlila jsem si i do podšálku
mám teď měsíc
v každé dlani
jednou na cestách svých potkám
sebe
rozhrnu opar mlhový
a tiše spočinu
v srdci zahlédnu skryté nebe
a boty toulavý
vyzuju
a tak prosím
dej nám splynout
ať nemusíme
mřít
Třetí sbírku "Přelet černých labutí – haiku do kapsy" autorka věnovala těmto tajemným ptákům. Fascinuje ji jejich příběh. Starořečtí a římští básníci považovali černé labutě za metaforu toho, co nikdy nebylo či neexistovalo.
Básně pocházejí se sbírky "Pražské sonety" vydané v roce 2021. Všechny mají jedno společné – jízdu vlakem, neboť byly zařazeny do antologie "Literáti na trati".
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,jít proti vichru, času navzdory,opojná vůně luk pod javory,vlčí máky u cesty, šumí bor.
Krápe, ticho kráčí pěšinami,bytí nad zmarem, Bůh nad nicotou,řeka tónů pod nitra hluchotou,cáry mlh se valí dolinami.
V tichu dálek hvězdy jasný svit,znamením zvláštního příchodu,vede moudré mágy z východu,nejenom chlebem člověk je syt
bylo jinéAby ses vnutil nebo chápal?Nebloudil cestou nebo trvalstále jen na svých krocích?Oklamal druhé - sám už oklamanýči jenom proto abys vidělna druhou stranu příběhukterý si teprve chystal drápy?