Lída Rážová-Procházková – Výlet

      Magdalena se rozkošnicky protahuje ve starém ušáku. Je jí dobře. Ještě před hodinou se s Lubošem milovali. Teď se Luboš zase vrátil k malířskému stojanu. Plátno napjaté na rámu ho provokuje, Luboš musí narušit tu bílou nevinnost. S paletou v ruce, s cigaretou v puse vrhá na plátno barvy - zelenou, rudou, žlutou... Co z toho nakonec bude? To asi v současné chvíli neví ani on. Prostě tvoří.
      Před Magdalenou na malém stolečku stojí pomněnkový buclák, v něm voňavý čaj. Magdalena zvolna upíjí a jako pokaždé se poddává té zvláštní atmosféře. Na polici vedle ní stojí Jan Nepomucký - tedy jeho dřevěná socha. Pět hvězd kolem jeho hlavy září v odlescích svíček, které ve vysokých stojanech pomalu dohořívají. Jeho oči hledí přímo na dívku. Přísně? S výčitkou?
      To Marie se dívá na svého synka, na tváři líbezný úsměv. Zatím je šťastná ve svém mateřství. Neví, že za několik let bude plakat krvavé slzy nad mrtvým synem.
      Z gramofonu tiše zní Dvořákova symfonie. Pendlovky na stěně odbíjejí osmou hodinu. Magdalena nasává vůni barev, terpentýnu, pozoruje Luboše. Plátno před ním i jeho obličej jsou jasně osvětleny přenosnou lampou. Vidí jeho profil - orlí nos, dlouhé černé vlasy, mohutný knír. Ústa, která dovedou líbat. Ruce, které ji už tolikrát objímaly.
      "Konec," uslyší od stojanu.
      "Lenko, budeme muset jít," otočí se Luboš k Magdaleně.
       Jeho slova ji vrátí do tvrdé reality. Luboš je ženatý. A dokonce má dítě - malého Pavlíčka. Proto se Luboš schází s Magdalenou jenom v ateliéru. Nikam jinam spolu nejdou. Luboš dívku ujišťuje, že jeho žena je psychicky labilní. Neunesla by jeho nevěru. Bůh ví, co by provedla. A co by pak bylo s malým Pavlíčkem? Proto se o nich nikdo nesmí dozvědět.
       Kolikrát už Magdalena ta slova slyšela! Někdy v ní zahlodá červík pochybností. Pak ji ale Luboš obejme, zlíbá a ona je ztracena.
       Luboš opatrně vymývá štětce, Magdalena jde do kuchyňky umýt hrnky od čaje a kávy. Do koše vysype vajgly z popelníku, sfoukne poslední dohořívající svíčku. Nastává chvíle loučení.
      "Ahoj, Leničko. Zase zítra. Jdi první, já půjdu chvíli po tobě. Dobrou noc, lásko." Poslední pusa.
       Magdalena opatrně vykoukne ze dveří. Nikde nikdo. Kvapně sbíhá po schodišti, prosmýkne se domovními dveřmi a je na chodníku. Vidí, že ke stanici zvolna přijíždí její trolejbus. Rychle přeběhne ulici a hupne do něj. Je téměř prázdný. Magdalena si vybere sedačku u výstupních dveří. Za chvíli bude vystupovat.
      Rodiče jsou rádi, že jejich blonďatá tvrdohlavá dcera je už doma. Moc si jí neužijou. Přes den jsou všichni v práci. A Magdalena se vrací domů až večer. Rodiče vědí, že dcera s někým chodí. Ale dívka odmítá na toto téma komunikovat. Jen matka tuší, že něco nebude v pořádku. A má o dceru strach.
      Druhý den po práci Magdalena zajde do několika obchodů, pak zvoní u Luboše. Vítá ji nadšeně. Dívku znovu pohltí atmosféra ateliéru, znovu se milují.
      "Leničko, mám pro tebe překvapení," vyhrkne Luboš za chvíli.
       Dívka na něho tázavě obrátí své velké modré oči.
      "Jaké?"
      "Leničko, vyjedeme si spolu na výlet."
      Magdalena lapá po dechu, nevěří tomu, co slyšela.
      "Jak to? Co řekneš doma?"
      "Neboj, Leničko, všechno jsem vymyslel. Mám kámoše, dělá kastelána na zámku v Lichoticích. No, a ten zámek chce vydat nové propagační brožury, tak se obrátili na mě. Bude to tak trochu pracovní cesta. A ty pojedeš se mnou a přespíme tam. Prima, ne?"
      Dívka se Lubošovi vrhne kolem krku. Poprvé spolu někam pojedou. Poprvé celou noc spolu.
      "Prima, prima," směje se a zalyká se pláčem.
      "Proč brečíš?"
      "To z radosti, ty hloupý!"
      To odpoledne bylo nádherné.

...

      Odjíždějí v sobotu ráno. Magdalena jede autobusem na konečnou stanici ve Vaňově. Čeká jen chvíli. Lubošovo auto se objeví v zatáčce, potom prudce zabrzdí. Dívka hodí cestovní tašku na zadní sedadlo, posadí se vedle Luboše a už uhánějí směr Lovosice. Tam odbočí z hlavní silnice a projíždějí krajinou Českého Středohoří. Kopce a kopečky se přibližují a zase vzdalují, Luboš si za volantem pobrukuje známé melodie. Slunce se prodralo mezi mraky, vypadá to, že bude krásný den. Je květen, příroda kolem nich vybuchuje všemi odstíny zeleně.
      Asi za hodinu a půl jsou na místě. Zámek se před nimi tyčí v celé své kráse. Luboš zajel doprava k velkým vratům a šel zazvonit. Ve vratech se nejprve otevřela malá vrátka. Luboš chvíli mluvil, pak se velká vrata otevřela. Luboš se vrátil k autu, sedl za volant a pomalu vjeli do dvora hospodářské části zámku.
      Starý pán pečlivě zavřel vrata a šel je přivítat.
     "No, na našeho kastelána budete muset chvilku počkat. Zrovna teď provádí, ale za dvacet minut je prohlídkový okruh na konci. Já vás tam odvedu, aby vás viděl, až bude skupina vycházet."
      Prošli dlouhým průjezdem a vyšli na hlavní nádvoří zámku.
     "Tady z těch dveří vyjde, tak tady na něj počkejte. A ať se vám u nás líbí."
     Starý pán se rozloučil a odešel. Luboš s Magdalenou zamířil k jediné prázdné lavičce. Usadili se. Luboš dívku objal kolem ramen.
     "Lenko, já jsem tak šťastný, že jsme tu spolu."
     "Já taky," smála se Magdalena. Dlouze se políbili.
     Za dvacet minut se skutečně otevřely dveře a ven se vyhrnula skupina návštěvníků následovaná průvodcem s mohutným svazkem klíčů.
     "Filipe!" zakřičel Luboš. Oba chlapi se rozeběhli k sobě.
     "Ahoj, ty kluku, rád tě tu vidím," hlaholil kastelán.
     "Nejsem tu sám," upřesňoval Luboš a volal: "Lenko, pojď sem!"
     Dívka pomalu vstala z lavičky a došla k nim.
    "Filipe, to je Lenka. Ubytuješ nás oba, viď?"
     Filip vypadal trochu zmateně, ale hned se vzpamatoval.
     "To víš, že jo. Dostanete nádhernou zámeckou komnatu, budete spát v královské posteli. Teď jen chvilku počkej, musím předat klíče dalšímu průvodci a v pokladně dohodnout, kdo provede další skupiny. Pak vás půjdu ubytovat."
      Filip odešel.
      "Luboši, on ví, že jsi ženatý, viď? A co si bude myslet o mně?"
      "Neboj, Filip je správný chlap a kamarád. Situaci pochopil. Nic víc."
      Dívka pokrčila rameny.
      Filip se za chvíli vrátil. "Tak jdeme, přátelé."
      Promotali se novou skupinou turistů a pak následovali Filipa dlouhou chodbou. Na jejím konci se zastavil a z kapsy vylovil klíč.
      "Račte, panstvo," odemkl a otevřel vysoké bílé táflované dveře.
      Magdalena vykřikla úžasem. Byla to skutečně zámecká komnata s překrásným vyřezávaným nábytkem. Ze stropu visel křišťálový lustr, okna byla zakryta nařasenými draperiemi. Filip šel k oknům a draperie roztáhl. Rozevřel se jim výhled na zámecký park.
     "Filipe, nebudeš mít z toho nějaký malér, když nás tu ubytuješ?" staral se Luboš.
     "Neboj, tohle je pokoj pro různé důležité návštěvy, když tu potřebují přenocovat. No a teď jste ta vzácná návštěva vy," smál se Filip.
      Dívka nevěřícně vešla dovnitř.
      "Lenko, zatím se tady ubytuj, vybal nám tašky, já ti je hned přinesu z auta. Třeba si i odpočiň. Já musím s Filipem do kanceláře, aby mi řekl, co ode mě vlastně chtějí. A potom půjdeme na oběd."
      Luboš odběhl pro tašky a Lenka pak začala vybalovat. Moc toho s sebou neměli - toaletní potřeby, noční košili a pyžamo, spodní prádlo na převlečení. Vše pečlivě uložila do vyřezávané skříně. Vyzkoušela postel. A potom se uvelebila v okně a pozorovala nádherný park, který obklopoval celý zámek.
      Luboš se vrátil za hodinu.
     "Tak, Lenko, jdeme se naobědvat."
     "Kam?"
     "Tady hned vedle zámku je Zámecká restaurace, prý tam dobře vaří."
     Vařili tam opravdu dobře. Po obědě Luboš rozhodl, že se půjdou projít do parku. Chodili po pískem vysypaných cestičkách, obdivovali záhony kvetoucích pestrobarevných květin, ztráceli se v hustých porostech, líbali se za každým keřem.
      "Lenko, jak já tě miluju," šeptal Luboš, když bral blonďatou hlavu do svých dlaní.
      Odpoledne uběhlo velice rychle.
      "Lenko, v pět končí poslední prohlídka. S Filipem jsme se domluvili, že půjdeme společně na večeři. Nevadí, viď?"
      "To víš, že ne. Ale to už bychom se měli vrátit."
      Drželi se za ruce a došli na hlavní nádvoří.
      "Luboši, já si ještě odskočím do pokoje trochu se upravit."
      "Tak jo. Ale ať ti to netrvá moc dlouho. A vezmi z mé tašky peněženku, prosím."
      Když se Magdalena vrátila, oba muži již seděli na lavičce a něčemu se mohutně řehtali. Jakmile ji spatřili, vyskočili a galantně ji vzali mezi sebe. Tak došli do Zámecké restaurace.
      Večer se vydařil. Po výborné večeři popíjeli víno, zobali oříšky a mandle a mluvili a mluvili. Tedy hlavně Luboš s Filipem, dívka spíš poslouchala. Muži vzpomínali na studentská léta na Akademii, oba sršeli vtipem, k dobru dávali různé veselé historky, Magdalena se musela pořád smát. Později k nim přisedli dva Filipovi kolegové ze zámku, zábava nebrala konce.
      Teprve o půlnoci se rozešli. Luboš zaplatil útratu za celou společnost a společně vyšli do noci. Na nádvoří se rozloučili a Luboš s Magdalenou zamířili do svého pokoje. Shodili ze sebe oblečení, ve sprše se vzájemně umyli a v krásné posteli se promilovali do spánku.

...

      "Leni, vstávej."
      "Co je, to už je ráno?" rozespala vrněla Magdalena, když s ní Luboš zuřivě třásl.
      "No, ještě je brzy, ale musíš vstát."
      "Proč, mně se chce ještě spát."
      "Lenko, musíš vstávat, v noci zámek vykradli."
      Magdalena nechápavě otevřela oči.
      "Cože? Co to povídáš?"
      "Jo, je to tak. Filipa kolem třetí probudil nějaký zvuk. Tak se šel podívat, co se děje. A uviděl v prvním patře otevřené okno. Bylo to okno od loveckého pokoje. Tak tam opatrně šel, a když otevřel dveře, hned mu to bylo jasné. Ze zdi zmizely čtyři vzácné pušky, z vitrín nějaké dýky a pistole, prostě tu byli zloději."
      "Co budeme dělat?" vylekaně se ptala dívka.
      "Leni, je to hrozný. Já jen nechápu, že tu nemají nějaké pořádné zabezpečení. Filip teď musí zavolat Policii. A policajti přijedou..."
      "A co my s tím máme společného?"
      "No, to je právě to. Lenko, prosím tě, pochop mě. Budou vyšetřovat i nás, sepisovat s námi protokol, budou tam naše jména, bydliště..."
      "No a?"
      "Lenko, to všechno se dostane na veřejnost, určitě se to donese k Pavlíně, to by byl konec."
       Konec čeho? Projede Magdaleně hlavou. Pomalu se posadí na posteli. Kam se poděl ten suverénní chlap ze včerejšího večera? Teď se tu třese a škemrá.
      "Leni, prosím tě, ti policajti nás nesmějí dát dohromady."
      "A jak to chceš udělat?"
      "Já už jsem o tom mluvil s Filipem. Leni, prosím tě, ty teď vstaneš, vezmeš si všechny svoje věci a půjdeš do Filipova pokoje. Personál zatím spí, nikdo nebude nic vidět. Ty si lehneš do Filipovy postele a až policajti přijedou, budeš hrozně překvapená, co se děje. A budeš pro ně Filipova přítelkyně. Já jsem tu přenocoval sám, jsem tu pracovně."
      Magdalena se nevěřícně dívá na muže před sebou. Na toho muže, kterého tolik milovala.
     "Ty mě posíláš do Filipovy postele?"
     "Leni, je to jenom hra před policajty. Filip je za chvíli bude volat. Prostě jen řeknete, že ty a Filip jste přátelé, že jsi za ním přijela."
      "A jak jsem přijela? Budou chtít vědět, čím a kdy jsem přijela."
      "Hergot, to je pravda. Víš co? Oba bydlíme v Ústí, prostě se jen tak známe. V pátek jsme se náhodou potkali a já ti řekl, že sem pojedu. A ty ses zeptala, jestli bych tě nevzal s sebou, že chceš jet za Filipem. To přece zní docela věrohodně, ne?"
      "Jo, to zní věrohodně," slyší se Lenka.
      "Pojď, já ti pomůžu s taškou a odvedu tě k Filipovi."
      Luboš šmejdí po pokoji a v koupelně, všechny dívčiny věci nervózně hází do její tašky.
     "Tak, snad je to všechno, Pojď, Leni, rychle."
      Luboš popadne dívku v noční košili za ruku a táhne ji za sebou.
      "Potichu, Leni, ať nás nikdo nevidí."
      Filip už čeká před svým pokojem.
      "Ahoj, Lenko, vlez si do mé postele. A nezlob se. Neboj, já už sem nepřijdu, jdu teď volat policajty." Filipův hlas zní zkormouceně, na dívku pohlíží smutným pohledem.
      "Lenko, vyndej si věci z tašky, hlavně toaletní potřeby a oblečení na ráno. Kdyby náhodou chtěli kontrolovat pokoj," nařizuje Luboš.
      Magdalena bez ohlédnutí vejde do Filipova pokoje, práskne za sebou dveřmi. Tašku hodí na zem, vyndá z ní jen to nejnutnější. Pak padne na rozestlanou Filipovu postel a dá se do usedavého pláče.

...

      Policie přijela před šestou hodinou ranní. Přijel i psovod se psem. Obhlédli místo činu. Zjistili, že pachatel - nebo pachatelé? - se do prvního poschodí vyšplhal po hromosvodu. Vylomil jednu okenní tabulku, otevřel si okno. A sebral ty nejcennější kusy, naříkal kastelán.
      S Filipem - kastelánem - i s Lubošem - výtvarníkem, který tu je, protože bude pro zámek dělat nějakou práci - už protokoly sepsali.
      "Teď musíte vzbudit ostatní," upozornil je vysoký poručík. "Kolik vlastně lidí ještě spí v zámku?"
      "Jenom čtyři."
      "Kdo to je?"
      "Jsou to dvě pracovnice, které mají na starosti pokladnu a střídají se v provádění, potom starý Pepek Čížek, to je zdejší zahradník, a potom..."
       "Potom?"
       "Moje přítelkyně Lenka, přijela za mnou včera, tady Luboš ji vzal s sebou autem."
       "Tak je tady všechny potřebuju. Jděte je vzbudit a přiveďte je sem," nakázal poručík, který zabral Filipovu kancelář. Jeho muži mezitím pracovali venku, hledali stopy, otisky...
       Filip opatrně zaklepal na dveře svého pokoje.
      "Dále," špitla Magdalena. Když vstoupil, uviděl hned, že dívka plakala.
      "Lenko, chce tě vidět ten policajt. Bude s tebou sepisovat protokol Vezmi si s sebou doklady. Ale je blbý, aby viděl, že jsi brečela."
      Přistoupil k ní a něžně jí setřel slzy.
      "Jdi se umýt studenou vodou a oblékni se, já zatím počkám venku."
      "Můžeš počkat tady, Filipe."
      Filip si znaveně sedl do křesla, zády k dívce. Magdalena v noční košili došla do koupelny. Filip slyšel, jak se sprchuje. Měl zlost na Luboše. Ženáč, s dítětem, a takhle zneužívá takovou mladou holku. Hajzl!
      Kolem deváté hodiny měla Policie všechno, co potřebovala.
      "Už můžete otevřít, všechno je zadokumentované a sepsané," obrátili se na Filipa. Ten přikývl a s mohutným svazkem klíčů odešel otevřít hlavní vchod. Dvě dívky už byly nachystány v pokladně, jedna bude prodávat vstupenky a druhá se coby průvodkyně ujme skupinky lidí, kteří se tu shromáždili.
      "Lenko, sbal si věci, pojedeme," otočil se Luboš na Magdalenu. "Já mám všechny podklady, které jsem potřeboval, a zůstávat tady v téhle situaci už nemá význam."
      Dívka stála bez hnutí, jako socha.
      "Lenko, slyšelas? Pojedeme," zvýšil Luboš hlas.
      "Jeď si sám. Já nepojedu."
      "Jak nepojedeš?" nechápal Luboš.
      "Prostě nepojedu. Zůstanu tady."
      "Co blbneš, Lenko? Děláš si srandu?"
      "Ne, nedělám."
      "A proč?" nechápal Luboš. "A jak se chceš dostat domů?"
      "To je moje věc. Prostě už nechci jet s tebou."
       Luboš přikročil k dívce, chtěl ji obejmout, ale ta se mu vytrhla.
       "Nešahej na mě! Dej mi pokoj!"
       Luboš, zmatený a uražený, nakonec odjel sám.
...

      V jednom slunečném zářijovém týdnu se odehrály tři důležité události.
      Policie dopadla dva mladíky, kteří se v květnu vloupali do zámku v Lichoticích. Odcizené věci, až na jednu pušku, kterou už stihli prodat na inzerát, u nich zajistila.
      V jednací síni Krajského soudu bylo rozvedeno manželství Luboše a Pavlíny Průchových. O rozvod požádala "psychicky labilní" paní Pavlína. S malým Pavlíčkem už bydlela ve vile svých rodičů. Ti jí uvolnili byt v prvním poschodí, sami se přestěhovali do bytu v přízemí.
      Na zámku v Lichoticích se konala velká svatba. Oblíbený kastelán Filip se ženil s krásnou Magdalenkou.