Černé labutě

Ivo Chmelař

(předmluva k nové sbírce Věry Bartoškové "Přelet černých labutí").

V jednom ze svých dávných příběhů vyprávím, jak můj starý drahý přítel, jehož nepomíjející památce je tento příběh především věnován, rozpráví s jinou postavou mého příběhu "o podivuhodných setkáních a neuvěřitelných shodách v dějinách... a jak některé zdánlivé epizody vyjadřují často zřetelněji skutečnosti lidských životů a historie, než tak zvané velké dějinné události."

Jeden z nich pak poznamenává: "Horacio, para figurar lo imposible, habló de cisnes negros, mientras pulía su verso, tenebrosas bandadas de cisnes surcaban los ríos de Australia." (Horatius, když chtěl zobrazit nemožné, hovořil o černých labutích, zatímco ciseloval svůj verš, temná hejna labutí vzlétala nad australské řeky.) Citoval tak patrně jednoho velkého španělského autora, jehož velikosti nijak neubírá, že se v jednom detailu patrně mýlil, ten římský básník byl Juvenalis, který hovoří o "rara avis in terris nigroque simillina cygno".

Již tehdy jsem chápal zvláštní kouzlo této sentence, spočívající v tom, že v době Juvenala a dlouho poté nikdo nepředpokládal, že by černá labuť opravdu existovala, teprve v roce 1697 holandští objevitelé spatřili v západní Austrálii černé labutě, ale také v tom, že mi můj přítel a další postava mých knih Sandy Gregor již kdysi vyprávěl, jak osobně pozoroval početné hejno černých labutí, vzlétající jako temný mrak nad řeku... nedávno mi tento přítel v Austrálii zemřel.

Teprve nedávno jsem také zjistil, že se termín "černá labuť" stal okřídleným pojmem ve stejnojmenné knize Nassima Nicholase Taleba, "černými labutěmi" označuje autor "významné vědecké objevy, historické události a umělecké úspěchy, ležící mimo oblast obvyklých očekávání".

Nevím, mně se nadále dotýká především úžas, že zatímco básník píše své verše, černé labutě bez vztahu k pádu říší a finančních trhů a posunu našich znalostí či domněnek o tom, co je možné a nemožné, vzlétají nad řeku...

V tomto smyslu jsem chtěl pochopit a předeslat i tato haiku naší básnířky, která jsou jako mávnutí labutích černých křídel nad našimi životy a jako okamžiky, zrcadlící něco vyššího, nadčasového, co i po nás zůstane.